Zásobení norským chlebem za 5,50 jedeme směr Lofoty. Krajina je vcelku pěkná, naskýtají se nám výhledy na moře. Večer opět problém, kde budeme spát. Nacházíme místo u moře, kousek za vesnicí. Nakonec je to vcelku dobré místo. U moře je spousty mušlí, krabů, ježovek a chaluh.

Přes noc bylo hezky, ale ráno to zase nevypadá. Nicméně během snídaně pozorujeme pás mraků, který se posouvá směrem do vnitrozemí. A než vyjedeme, zasvítí sluníčko. Cestou na Lofoty se dělá už jen hezky. Krajina je nádherná a čím více jedeme do ostrovů, tím je hezčí. Každou chvilku zastavujeme na focení. Bohužel to do foťáku nelze přenést úplně. Touto autoturistikou dojedeme až do Svolværu. Auto zaparkuje u fotbalového hřiště a vyrážíme na výstup na dva kopečky: Floyu (590m) a Blåtinden (621m). Tedy původně nejdřív na jeden a pak zespoda opět na druhý. Během stoupáním se nám otevírají výhledy na Svolvær, který je na četných ostrůvcích, letiště a ostrovy a ostrůvky všude kolem. Nádhera. Ke všemu ani neprší:-). Pozorujeme lezce na Svolværittě – lezecké skále se slavným přeskokem. Na Floye se dohadujeme, jestli by nešlo přejít na Blåtinden přímo, bez toho, že bychom sestupovali. Cesta tam ovšem nevede, i když jsou oba kopečky spojené hřebínkem. Sestupujeme kousek níže a pak že začneme stoupat na Blåtinden. Marcela pokračuje dolů k autu a my se vydáváme na brodění kapradím a kdoví čím. Kupodivu ten prostup nebyl ani tak hrozný, jak jsem se bála. Pavel s Michalem si ho opepřili bouldrovou vsuvkou, já s Jirkou jsme to obešli. Na vršku se opět kocháme výhledy a pak sestupujeme dolů. Cestu úplně neznáme, protože jsme tudy nahoru nešli. Jakmile zajdeme do zalesněné části, tak začnou problémy. Cesta není úplně zřejmá. Michal s Pavlem jsou někde napřed. Tak prostě někudy jdeme. Dojdeme k jezeru, přes bažiny, tady se cesta opět rozděluje. Jedna část vede někam pryč a druhá k jezeru. Říkám si, že jsme k tomu jezeru asi chodit neměli, tak se vrátíme tou odbočkou. Dojdeme k jezeru a cesta končí. Tak přejdeme hráz v domnění, že se vrátíme na původní cestu, která k jezeru vůbec neodbočovala. Ale na žádnou cestu jsme nenatrefili. Jsme uprostřed houštiny, mezi kapradinami a kameny porostlými mechem. Snažíme se sestupovat, ale narazíme na skály, které musíme obejít. Traverzujeme tedy svahem, je to prodírání snad horší než v čínském Yunnanu. Naštěstí se nám tou severskou džunglí podaří nějak sestoupit dolů. Procházíme Svolværem k autu, koukám jaký tu Norové mají luxusní domy, vedle auta jim před barákem parkuje loď. Marcela už čeká u auta, Michal s Pavlem nikde. Volám jim mobilem, ale za chvíli se objeví za rohem. Prý šli za tím jezerem odbočkou doprava a čekali někde u rozcestníku dál. Ale tam my jsme už nedošli. Mají čekat hned!

Zajíždíme do centra Svolværu, zjistit předpověď a trajekty do Bodø. Pak přesun před Svolvær, kde jsem viděli hezká místa na spaní. Jdu se umýt do moře. Jsou tu všude chaluhy a v písku jsou podivné hromádky od neznámých zvířátek. A je zima. Michal s Jirkou mezitím oškrábou a uvaří brambory. Je tu hodně komárů. Vytahujeme moskytiéry, Pavel v ní vypadá jako kdyby se chystal přepadnout banku. Hrajeme Bang.

Po ránu je opět zataženo, ale během dne se to vylepší. Jedeme do oblasti Paradiset, kde by měli být jednodélkové lezecké cesty. Chvíli nám trvá než se zorientujeme, ale nakonec se to povedlo. Lezeme na Main Cliff. Nejsou tady žádné štandy ani jištění, takže v podstatě cesty vedou kdekoliv. Po obědě se přesouváme o zátoku vedle, kde jsem chtěli na Living in paradise. Bohužel se ukázalo, že cestu lze nastoupit pouze za odlivu, což zrovna teď není. Okukujeme okolí a pak lezeme na Butter Arms. Cestu Butter Arms direct (V+) se Pavlovi nastoupit nepodaří, tak to všichni přelezeme po Butter fingers (V). Nakonec dne navrhuji nějaké pětky na Lille veggen, ale ty se ukázali jako pěkně vypečené. Vůbec to lezení tady je takové rajbasovité, hodně na tření, občas nějaká spára. Přesto ale hezké. A když svítí sluníčko...:-).

Večer spíme v kempu poblíž Paradiset. Je to víceméně veřejný volný kemp. Naproti nám je skupinka jiných Čechů. A večer je hrozně komárů a mušek. Fakt hrozně. Lezeme všichni do našeho stanu a hrajeme Bang.

Po probuzení je opět zamračeno a pršivo. Vydáváme se tedy na nenáročný kopeček Glåmtinden (419m), třebas se počasí vylepší. Cestou tam jdeme kolem karavanu Němců, zrovna snídají a prej kam jdeme. Říkáme, že na Glåmtinden a oni, že to zní dobře, že teda půjdou taky. Výstup je vcelku krátký, ale nahoře jsou nějak všichni mrtví. Než sejdeme dolů, tak se počasí opravdu vylepší. Auto máme celé bílé od květů vrb. Přesouváme se do Pianokrakken. Je to oblast u moře (stejně jako ta předchozí). Tady si vyhlédneme nějaké pětky. Michal se tváří, že dneska nepoleze a Marcela taky. Nechávají nás tedy samotné a přejíždějí relaxovat do nedalekého kempu. My se prodíráme ke skále jak jinak než bažinou. Lezeme Pianohandler Lunds Rute (IV+). Je to lehké, ale opět kompletně bez zajištění či štandů. Nahoře Pavel objeví slaňák, tak ho využijeme a slaníme pod cestu Lys og Skygge (V+), kterou záhy vylezeme. Na této cestě na sebe s Pavlem už nedořveme. Na štandu čekáme docela dlouho a je pěkná kosa. Cestička jinak pěkná.

Na silnici prozváním Michala, aby nás vyzvedl. Starší pán tu něco řeší s autem. Nabízíme mu, že ho odtáhneme do Henningsværu. Tak prej, že jo. Cestou to autem pěkně cuká, tak snad se tím to naše nerozbije. Ve městě pána zanecháme na prvním parkovišti. Zpátky to máme kousek do veřejného kempu. Michal s Marcelou postavili stany na kopečku, což je moc hezké místo, ale neskutečně tu funí. Vaříme v předsíňce, aby nám to nesfouklo plamen. Nad mořem se zatahují černé mraky.

Ráno je docela ošklivo. Přejíždíme na druhý ostrov - Vestvågøya, že si tady vyjdeme na kopeček Justadtinden (738m). Zastavujeme se ve Stamsund, kde bychom chtěli nakoupit chleba, ale bohužel zjišťujeme, že je neděle, takže nakoupit se dá jen v Coopu Maxi a tam moc chleba nemají. Auto necháváme ve vesničce Hagskarget a jdeme na kopec. Nejdříve přes statek, přes elektrický plot, pak po nějaké cestičce. Cestička moc nestoupá, tak to kontrolujeme s mapou a ukáže se, že jdeme po jiné cestičce než úplně chceme. No nevadí. Někudy vystoupáme nahoru a dojdeme na předvrchol s velikým mužíkem. Výhledy by tady byly taky krásné, kdyby bylo jasno. Ale je docela zataženo, takže něco je vidět v oparu, ostatní jen v černých mracích. Pokračuje až na vrchol Justadtindenu. Proti nám sestupuje pán s borderkolií a diví se, jak víme, že se tu dá jít na kopec. Na vršku je docela zima, větrno a než doobědváme, spustí se déšť. Sestupujeme tedy v dešti až na předvrchol. Tady se začne počasí trochu vylepšovat, mraky se na chvíli roztáhnou (jen kousek). Zpátky jdeme jinou cestou než nahoru, tak skončíme ve strmém travnatém svahu a do vesnice scházíme volným terénem. Autíčko tu poslušně čeká. Michal kontroluje předpověď počasí na zítra, stejná jako dnes. Rozhodujeme se dojet do Moskenes a posledním trajektem přejet do Bodø.

Lofoty jsou krásné. Čím člověk jede dále po ostrovech, tím jsou krásnější. Bohužel k té malebnosti schází sluníčko. Občas zastavujeme na focení, ale krajina do foťáku moc vlézt nechce. Před Reine zastavujeme na odpočívadle a vaříme večeři před dlouhou trajektovou plavbou. Kempují tady karavany, každý má na střeše satelit. Belgičan nám povídá, jak je to na jižní Moravě super – víno a zpěv. Přitom vaření nějak získáme dojem, že máme hafo času. A pak najednou zjistíme, že do odjezdu trajektu zbývá 10 minut. A to si ještě chceme prohlédnou Reine – což má být nejmalebnější vesnice Lofot. Tak rychle jedeme, rychle vystupujeme na focení a zase zběsile nasedáme. Reine je opravdu krásné. V západu slunce mají domečky krásné jasné barvy. Na stojanech se suší ryby a vůně ryb je cítit hned, jak vystoupíme z auta. Do fronty na trajekt přijíždíme ve chvíli, kdy trajekt přirazil ke břehu. Čeká nás 3-hodinová plavba do Bodø, tak se zásobujeme svačinou a Bangem. Lofoty zmizí v mlze 5 minut po tom, co odrazíme od břehu. Po hodině plavby z mraků vyjedeme a máme možnost pozorovat půlnoční slunce, jak sedí nad mořem.