Zastávka u Remy 1000 v Narviku se vyplatila – chleba za 5,50 NOK. Trochu diskuze nad počtem, nakonec bereme 8ks, ještě že jsme jich vzali osm. Krajina kolem Narviku je hezká, kopcovitá, občas ty kopce mají fakt zvláštní tvary. Ale vzhledem k tomu, že je zataženo a občas sprchne, tak to vidíme tak zpola. Auto-přesun směr Abisko. Krajina se mění na skalnatou a víceméně jen skalnatou a kamenitou. Přesto se tu nachází hodně jezer a jezírek. Jedno vedle druhého. Vegetaci tady tvoří tak maximálně nějaká ta travina kolem jezírek. Norové tu mají rozprostřené chaty, tak různě mezi těmi kameny. Přejíždíme hranici do Švédska, v zimě je tady lyžařské středisko. U Abiska se to začne trochu více zelenat. Obrovské jezero Torneträsk vidíme už z dálky. Samozřejmě na místě prší. Jdeme se podívat do místního turistického centra. Mají tady ještě jiné mapy, takže s jejich pomocí a s pomocí naší mapy naplánujeme trasu. Také zkontrolujeme předpověď počasí. Pak se posuneme o pár metrů dále na parkoviště a tady se vykramaříme. Norové se nás udiveně ptají kam jdeme a odkud jsme přijeli. Balíme se na 3-denní výlet.

Cesta je dost pěkná. Oproti Junkerdalu úplně nádherná. Široká, suchá. A když nastanou bažinky, tak jsou tady postavené hatě. Přes řeky jsou mosty. Jdeme podél řeky Abiskojåkka až k jezeru Ábeskojávri. U jezera potkáváme pár stanů. Na jedné loučce taky stanujeme. Kupodivu tady nejsou komáři, což se zpočátku ani nezdálo. Kolem projde pár turistů, zastavují se a koukají na vodu. Asi meditují. Vždyť taky podél cesty bylo spousty „meditation points“. Odpoledne už nepršelo. K večeru dokonce spatříme i slunce.

Ráno raníčko vyšlo konečně sluníčko. Sice podle předpovědi se to má odpolko zkazit, ale teď je to fajn. Dojdeme podél jezera k chatě Abiskojaure-stugorna. Tady obhlížím nenápadně odpadkové koše, že bych jim tam něco přihodila. Přichází k nám pán a ptá se, jestli jen procházíme. Říkám, že ano. Tak prý, že v tom případě můžeme vyhodit odpadky do místního koše a použít toalety. A jinak, když spíme nevim kolik metrů od chaty, tak je to v poho. Když míň, tak bychom měli platit. A prej dneska je asi třetí hezký den toto léto. „Hm, milý pán. Akorát to, že je tady pořád hnusně nám zrovna říkat nemusel.“ Kluci se ho ještě ptají na cestu, ukazuje někam za usedlost a prej potkáme spoustu medvědích bobků. Ale jen na této stráni. Pokračujeme tedy cestičkou prudce do kopečka. Nejdříve lesíkem, pak už na otevřené planině. Koukáme, které ty bobky by mohli být medvědí, ale těžko říci. Medvěda jsme na záchodě neviděli, tak nemáme důkazy. Stoupáme do sedla a před námi se objevují výhledy na zasněžené kopce v dálce. Ptáci tady vydávají podivné zvuky. Jakoby pískali na píšťalku, vždy jenom „písk“. A každý pták má jinou výšku píšťalky, takže je to takové „písk – písk – písk – písk“, pokaždé v jiném tónu. V sedle svačina a sestup do údolí k Gaskkamus Gorsajávri – řeka s chatkou. Bohužel řeka tady nemá most, tak ji musíme opět přebrodit. Kameny docela kloužou, ale s pomocí hůlek to zvládneme. Nepříjemnost čeká na Marcelu, které podjede noha v místě, kde už měla nandané boty. U chatky tedy trochu sušíme a obědváme. Chata je vevnitř hezká jako ta v Junkerdalu. Vedle má samostatnou chatku jen na tříděný odpad, pak samostatný dřevník a záchody. Přijdou nějací Norové a ptají se, jestli se mohou ubytovat. Tak jim říkáme, že jo:-).

Po obědě stoupáme do protisvahu, kolem fotogenického vodopádu do soutěsky a pak opět na horskou planinu. Tady by mělo být jezero, viděli jsme ho z předchozího sedla. Jezero tady nějak není. Jdeme ještě dlouho planinou než se jezero Latnjajávri objeví. A je opět zpola-zamrzlé. U jezera je klimatologická stanice s historií od roku 1965. Slečna Švédka to vzorně Michalovi vysvětluje. Každopádně kolem mají ohraničené čtverce 1x1m s popisy kytek, co tam rostou.

Za stanicí nás opět čeká sedlo. Je tady dost sněhu. Kluci opět vymýšlí zkratku. Střihnout to do kopce vpravo hned. Tak lezeme jako kamzíci (tedy ti tady asi nežijí) do strmých kopečků. Kamenitá pole moc příjemná nejsou a tam nahoře už je sníh všude. Ale přejdeme na druhou stranu kopečku a vidíme chatku Kåppatjåkka. Chatka je jednoduchá, ale dobrá. Má funkční kamna a dřevo. Uvnitř je jen stůl a lavice. Stavíme si vedle stan. Pavel, Marcela a Jirka se ubytují v chatce. Na vaření večeře a Bangování jsme v chatce všichni.

Další den ráno už je zase zataženo. Než dosnídáme, tak se spustí liják. A to jsme zrovna dobalili. Máme dost času, tak vytahuji opět Bang, že prej dáme partičku než přestane pršet. „Ha, ha.“ Pršet začalo ještě více. Vyrážíme tedy do deště. Údolím se jde vcelku dobře. Odbočujeme z cesty k svahům vpravo, kde bychom měli narazit na cestu přicházející od Lulip Čáhcenjoaski. Znamená to přejít řeku Gohpasjohka – docela divou, je tady naštěstí sněhový most. Cestu najdeme hned a stoupáme do sedla pod Njullu. Z výhledů zase tolik nemáme, je hodně zataženo. Ze sedla má být vidět Laponská brána, ale vidíme tak možná obrysy a mraky. V sedle lije jako z konve. Výstup na Njullu jsme označili jako zbytečný. Sestupujeme k lanovce a do vesnice Abisko. Podél lanovky vede spousty pěšinek dolů a téměř každý z nás použil jinou variantu.

Toalety v turistickém centru v Abisku využíváme k malé hygieně. Michal tam přejede kousek autem. Zajímavá chvilka nastane, když se po tomto mini-přejezdu auto nedaří nastartovat. Roztlačíme ho z kopečka a naštěstí se chytne. Myslíme si, že je to asi baterkou, že možná svítilo světýlko v kufru. Přejíždíme zpět do Norska. Na hranicích se nám rozsvítí červené světlo, že máme jet na celní kontrolu. „Jestli budeme muset vypnout motor, tak to je konec.“ Naštěstí stačí paní celníkové říci, že drogy nevezeme, tabák taky ne a alkoholu jen trochu. Auto jsme tedy vypínat nemuseli. Z krajiny vidíme navíc bílé vršky v pozadí, které byli při cestě do Abiska v mracích. Krajině to dodává zvláštní atmosféru.

V Narviku opět zastávka u Remy 1000. Michal se snaží zaparkovat tak, aby auto šlo případně roztlačit. Než ale složitými manévry někam zajede, tak auto stejně chcípne. Naštěstí párkrát zaškytá a chytne se. Od té doby už startovalo normálně, až do trajektu (viz cesta domů).