V Bodø je všechno růžové. Nechápu, jak kormidelník může parkovat trajekt na centimetr přesně. Ale může. Přejíždíme do nedalekého parku, kde máme v úmyslu přespat. Bohužel na všech hezčích místech je cedule „zákaz kempování“. A ve tmě se tady neschováme. Tak nakonec spíme u jedné motorkářské dráhy.

V tomto úseku cesty nás čeká především autoturistika. Ráno poprchává, tak se rychle sbalíme a popojíždíme najít místo na snídani. Nakonec jíme u Saltstraumenského maelströmu. A to by jsme nebyli v Norsku, aby se to obešlo bez dešťové přeháňky. Po snídani jdeme na most odkud by měli být vidět ty maelströmy – mořské víry. Nějaké tu jsou, Pavel to komentuje, že kdyby to byla řeka a ne moře, tak je to úplně normální. Přesouvám se pod most, kde snad méně fouká a víry jsou vidět více zblízka. Po této zastávce pokračujeme autem po pobřeží, po silnici č. 17. Fjordy jsou pěkné, jen takové v oparu a v mracích, no jak jinak by to za deštivého počasí mohlo být. Přijíždíme na odpočívadlo k Svartisenu s vyhlídkovým místem na druhý největší ledovec v Norsku. Kupodivu v tento moment i vysvitlo slunce, což je příjemné. Nicméně ne na dlouho. Pokračujeme dále po pobřeží, přejíždíme asi čtyři trajekty a Michal vzpomíná, jak tady už jel. Milá chvilka nás potká odpoledne, kdy při hledání toalet zjistíme, že v rámci toalet jsou i volně přístupné sprchy. Tedy nevím, zda byly tak úplně volně přístupné, ale vysprchovali jsme se tam. Večer opět nemůžeme najít místo na spaní. Nic není dobré a hlavně chytře nemáme dost vody. Nabíráme tedy vodu v jednom kempu, a pak najdeme místo u lesa, kde je hodně komárů a trochu bordel.

Další den opět autoturistikou pokračujeme tentokrát více do vnitrozemí. Cíl dnešního dne je Stěna trollů (Trollveggen) a Trollí stezka (Trollstigen). Odpoledne přijíždíme do hlubokého údolí (Romsdalen), které se zařezává stále hlouběji. Zastavujeme se u vodopádů nebo by se dalo říci spíše vodo-mlýnice. Údolí dále pokračuje vysokými stěnami, ze kterých padají četné vodopády. Na konci se stěna nejvyšší, dokonce nejvyšší kolmá stěna v Evropě, na kterou samozřejmě občas pár bláznů i leze – Stěna trollů. Jináč jediný chuchvalec mraku široko daleko visí právě v této stěně.

Na konci údolí silnice (E136, 63) stoupá v četných zatáčkách do kopce – jsme u tzv. Stezky trollů. Stezka začíná značkou „pozor trollové“. Děláme pár povinných fotek a jedeme nahoru. Tam lze silnici vyfotit z vyhlídkového místa, jenomže než na místo dojdeme, tak se zatáhne, úplně totálně a není vidět vůbec nic. Ke všemu Jirka zjistí, že dole u značky trolla zapomněl obal od foťáku. Dáme si tedy trollí stezku ještě jednou dolů a pak nahoru. Při cestě nahoru Michal hlásí, že už to jede počtvrté životě. Nahoře se tentokrát vyjasnilo, tak ještě běžím pro povinnou fotku. Sjíždíme vcelku pěknými horami. Kempuje tu český autobus. Klukům se tady spát nechce, že prej tu bude zima. Sjíždíme tedy do údolí, ale tady bude opět problém najít místo na spaní díky většímu osídlení oblasti. Nakonec jedeme zarostlou cestou někam k řece, auto ji při průjezdu trochu proseká. Místo jsme ovšem našli pěkný. A hlavně: není tu zima, neprší tu a nejsou tu komáři – to se za celé Norsko ještě nestalo. Naštěstí nám startér nepřestal fungovat právě tady...

Na další den se přesouváme ještě k poslednímu fjordu Geiranger. Jsou v něm zaparkované luxusní lodě, cestující se právě prostřednictvím malých nalodiček naloďují. Fotíme vodopád Sedm sester. Pak už od moře definitivně odbočujeme a míříme do NP Jotunheimen.