Úvod Lidé a život v Indii Užitečné info a ceny Další foto... ZPĚT na Irčairču	LEH První krátké dojmy V letištní hale "domestic flights" v Dillí je docela dost koberců, dokonce tu jsou i lehátka, na které si lze lehnout. Škoda, že jsme lehátka objevili až při nástupu do letadla, nemuseli bychom dospávat na zemi. Přesto koberec taky nebyl špatný. Let do Lehu je vcelku zajímavý. Letíme se společností Jet Airways. Cena místních letu je kupodivu docela nízká. Tento byl za necelé 4300Rs/os, a to jsme dostali i vydatnou snídani. Koukám z okénka, jak přelétáváme hory s bílými štíty, pak se štíty změní v hnědé a letadlo začne pomalu klesat. Vidíme zelená políčka podél řek, ale jinak víceméně suchou krajinu. Město pod námi je asi Leh, přistávací dráha je dobře vidět. Letadlo dělá zpětný oblouk, neb směr přistávání je opačný než směr našeho příletu. Ocitáme se najednou levým křídlem kousek od skalnatého štítu a pravým křídlem kousek od kláštera. Přistání na dráhu je tak uvozeno pěknou branou. Důležité je se správně trefit, náš pilot to naštěstí zvládl. Na letišti je to takové lidové, vyplňujeme opět nějaké nepodstatné formuláře. Před letištěm jako obvykle čeká dav taxikářů a nahaněčů. A opět nastává ta klasická chyba, která mě zpětně vždy nejvíce mrzí, ale pokaždé se opakuje. Nejsme na to připraveni. Dohady jsou zmatečné. To vede k dojednání ceny za ubytování (poměrně vysoké, 400Rs za pokoj) a k nejasné dohodě, co se týče dopravy autem. Ke všemu se "najednou" nevejdeme do jednoho auta a musíme jet auty dvěma. Ve městě jsme z letiště za chvilku. Je to prašné město, podobné těm v Tibetu. Jeden obchůdek za druhým, míhající se lidi, potulní psy, tupě zírající oslové a vše obklopeno odpadky. V hotelu nám ukazují pokoje, jsou spíš horší, koupelna bude použitelná hodně opatrně. A samozřejmě už je tu chlápek s účtem za taxi - za 2 taxi. A má na to i potvrzení, protože je děsně "official" a ukazuje mi účtenku na 330Rs. Ve městě je skoro všude zavřeno, teprve se tu vstává. Občas po prašné silnici teče smradlavý potůček pochybné vody. Kupujeme 1l vody za 15Rs. Vyptáváme se na cestu do Kargilu, je to opět taková bojovka. Informace o možnosti dopravy autobusem jsou dost nejasné. Jeden řekne cosi, a druhý zase opak. Pavel se nadchne myšlenkou odjet do Kargilu ještě dnes. Nakonec vyjedná taxi, které by nás tam odvezlo za 3500Rs. Já nemám sílu přemýšlet. Výška je dost znát (3500m), klepou se mi nohy, točí hlava. Ke všemu poslední jídlo byla snídaně v letadle, tak mám taky dost hlad. Podotýkám, že nemáme koupené bomby ani jídlo. Taky musíme zrušit ubytování v Lehu, což bude asi zajímavé. Ke všemu cesta je na 8 hodin, kdoví po jaké silnici. Nicméně se rozhodujeme jet. Pavel N. rychle obíhá obchody s bombami a my se přesouváme pro věci do hotelu. Samozřejmě je to problém. Indové nám ani nechtějí vydat klíče od pokoje, když vidí, že máme v plánu odjet. Maník, co nás odchytil na letišti, najednou začne tvrdit, že cena 1200Rs nebyla za všechny pokoje, ale za jeden pokoj (přitom řekl jasně, že za pokoj 400Rs). A tím, že vzal na letišti nás a přišel o další turisty, tak chce zaplatit plnou cenu (3600Rs). Ptám se kolemjdoucího Angličana, jak to je tady s ubytováním a cenami a říká, že běžná cena je 500Rs. Ke všemu tyto pokoje patří k horším v kategorii, takže cena by měla být spíše nižší. Je to jasný podfuk. Nakonec jsem mu zaplatili 1200Rs s tím, že Michal je "good person", ale ve skutečnosti tedy plnou cenu. Ostatní Indové jen mlčky přihlíželi, zajímalo by mě, co si mysleli. Taxikář stál vedle a čekal. Ten hlavní vyjednávací Ind povídá, že on chudák (taxikář) neumí anglicky, takže kdyby nastal nějaký problém s námi (jako, že jsme asi problémový:-)), tak že se s námi nedomluví. Chce tedy, abychom mu zaplatili dopředu a jako potvrzení nám sepisuje cosi jako smlouvu, kterou mají obě strany podepsat. Chlapec z toho má trochu problém, protože se zdá, že asi neumí moc psát. Cesta do Kargilu V autě s námi cestuje ještě jeden Ind. Zpočátku je cesta dobrá - asfaltová. Je vidět, že se na ní i dost pracuje. Oproti Tibetu se zde využívá těžká technika (tedy v rámci možností: bagr, sbíječky, traktůrky). Asfalt se vaří v sudech hned u silnice. Dělníci bydlí v provizorních stanech. Projíždíme kolem starodávného kláštera v Alchi a potom Lamayuru. Zastavujeme se na jídlo - rýže se zeleninou v ostrém koření. Obsluha v restauraci nabere rýži rukama a servíruje ji na hliníkový talíř. První setkání žaludku a střev s indickou kuchyní, tak uvidíme. Cestou také potkáváme četná vojenská stanoviště a vojenské hlídky. Například za Lehem je vojenské město větší než samotný Leh. A takových měst je cestou ještě několik. Jedem podél Indu, krajina dole u řeky je oproti vyprahlému zbytku pěkně zelená. Lidé tu mají malá políčka s obilím, topoly, jabloněmi, či trávou pro dobytek. Pomalu se stmívá, ale Kargil je ještě daleko. Občas zaklimbám, ale vzbudí mě rána do hlavy, jak auto vjede do nějakého výmolu. Asfaltka se pomalu proměnila v asfaltku s četnými dírami, později v prašnou cestu s dírami, a pak v jenom díry. Cesta překonává dvě sedla a místy vede ve strmé skalnaté stráni. Je vystavena četným vlivům přírody, neb je vidět, že místy krajnice chybí. Uklidňuji se tím, že ta zřícená auta, co pamatuji z Tibetu, pod nimi se krajnice propadla, protože ji podemlela voda. Tady je sucho (momentálně neprší), tak to určitě vydrží. Spolucestující Ind vydává podivné zvuky. Pavel se obává, jestli se dožije konce cesty. Myslím, že ho v krku dráždí všude polétávající prach, ale řeší to takovými zvuky, že to vypadá jako by měl každou chvíli zvracet (snad to nebude mně za krk!). Máme z toho dobrou srandu. Nicméně cesta trvá už pěkně dlouho a marně ve tmě hledáme světýlka v údolí, které by napovídala přítomnosti většího města. Pouze nás co chvilku oslní světla protijedoucího kamionu. A cesta? Díra za dírou. Konečně jsme v Kargilu. Kupodivu s ubytováním je to lehčí než jsme čekali. Okamžitě nám někdo cosi nabízí. Vede nás do domu, řekla bych spíše rozestavěného squotu. Ale v Indii je jiný styl. Ubytováváme se na pokojích, kde nesvítí světlo. Prý porucha elektřiny. Aspoň ta realita není vidět. Ihned se několik Indů vyptává, kam máme v plánu zítra jet. Do Padumu, našeho původního cíle je to 14hod cesty (a silnice je ve stavu asi jako před Kargilem). Rozhodujeme se pro trek z Rangdumu přes sedlo Kanji La. Domlouváme si řidiče na druhý den za 5 tis. Rs. Jdu spát. Michal vznese obavy, jestli tu nebudou blechy. Usnula jsem hned. Blechy tu nebyly. LEH II Po příjezdu z Kargilu do Lehu se snažíme najít v průvodci nejbližší ubytování, ale bohužel všude mají beznadějně plno. Ke všemu se docela setmělo a město nemá žádné osvícení. Po tmě se tu i špatně orientujeme. Nabízí se nám jistý mládenec, že prý nás zavede do skvělého ubytování. Ale je to někde daleko. Nevíme, jestli mu můžeme věřit. Přesto jdeme s ním přes celé město na druhou stranu. Povídá mi, že pochází z Nepálu, a že se živí tak vším možným. Vede nás přes Main Bazaar, potom malými uličkami, kolem Moravian school někam do Changspa Street. Tady jsou prý jen dobré „guesthousy“. Zavede nás do Broad View, hned na rohu Changspa Street, a tento guesthouse vypadá opravdu dobře. Paní nám ukáží pokoje a na uvítanou dostaneme nějaký dobrý pamlsek k snědku. Nabízíme klukovi odměnu, ale prý peníze nechce. To se tady docela divím:-). Necháváme věci na pokoji a jdeme na jídlo. Trochu se nemůžeme shodnout, do které jít přesně restaurace, nakonec skončíme asi v nejevropštější restauraci ve městě, ale musím přiznat, že mi to vůbec nevadí. K večeři si dávám toast, ostatní chicken curry a chicken masala. Těším se na spaní, ale bohužel dlouho nemůžu usnout. Michal si opět stěžuje na bolest hlavy. Památky v Lehu Spaní tedy nebyla žádná sláva i když jsme leželi v posteli. Ke všemu v noci kolem projížděli hlasité motorky, motor začali túrovat tak akorát před naším hotelem. Pak se na dvoře našeho domu objevilo šíleně mňoukající kotě. Chtěla jsem ho vyhodit, ale nikde poblíž zrovna nebylo koště. Ke všemu začalo lézt k nám do pokoje, když jsem otevřela dveře. Dnešní den trávíme v Lehu. Na snídani jdeme opět od evropské restaurace – Mentokling. Nejdříve musíme vyřídit permit na Stok Kangri, a pak zjistit dopravu do Sonamargu a Stoku. Ohledně permitu nás posílají všude možně až nakonec opět skončíme v naší evropské restauraci, kde je za prosklenými dveřmi jakási kancelář na permity. Chlapík nám říká, že máme vyplnit nějaký papír, ten 6x okopírovat a přinést pasy všech členů výpravy. Permit stojí 50$ nebo 2000Rs na člověka. Zajímavá chvilka nastane, když toto zařídíme a ty papíry mu tam doneseme. Začne něco vyplňovat do velkých sešitů a na všechny kopie dává několik kulatých razítek, známek a podpisů. Než tato procedura proběhne, tak uběhne tak 15-20 minut. Pak nám začne vyprávět historii výstupů na Stok Kangri a malovat mapičku kudy se tam jde. Trochu jsme pátrali, kolik je před vlastním výstupem base campů, ale v podstatě ani tady jsme se odpověď nedozvěděli. Každopádně vyšlo najevo, že pán je asi zasloužilý horolezec a zúčastnil se několika zajímavých expedic. Pavel zjistil, že autobusy či taxíky do Sonamargu není problém domluvit a do Stoku, že jezdí pořád. V jedné cestovce poblíž našeho hotelu si půjčujeme mačky. Místní guidové nějak neví, jaké jsou aktuální podmínky na Stok Kangri. A nějaká česká dvojka, kterou potkáváme ve městě nám sděluje děsivé informace o metru sněhu a špatném počasí. Odpoledne navštěvujeme místní pevnost nad městem. Je z ní pěkný výhled na město, dvě části města– zelená a nezelená, jsou dobře patrné. Ke klášteru, je to ještě poněkud výše do kopce a tam už nejdeme. Dovnitř pevnosti také ne, podle letmého nakouknutí je to jedna velká kopka. Obcházíme město a vidíme asi tu část, kde se loni prohnala povodeň. Je tu planina a cosi, co vypadá jako zbytky zdí. Ocitáme se na „polo-groundu“. Hráči se chystají na zápas, ale nám se nechce čekat, tak jdeme dále. Vyzvedáváme Pavla na hotelu a Michala na internetu a společně jdeme na večeři. Dávám si lasagne, na indickou kuchyni nemám vůbec chuť. Zajímavé je vyzvednutí peněz. Bankomaty vůbec nejsou označené, že berou karty, tak se trochu bojíme dát tam naši kartu. Pak se ale odvážíme, nicméně peníze nám to nevydá, že jich tolik nemá. Další varianta je vyzvednout peníze tak, že provedeme platbu kartou v jedné pobočce. Je s docela vysokým poplatkem, ale ve výsledku ani jim ta platební transakce neproběhne. Peníze tedy nezískáme a budeme doufat, že se to podaří aspoň zítra. Druhý den jsme skutečně úspěšnější. Michalovi se podaří vybrat peníze avšak s poplatkem více jak 1000Rs. [méně textu]