Úvod Lidé a život v Indii Užitečné info a ceny Další foto... ZPĚT na Irčairču	TREK PŘES SEDLO KANJI LA Z Kargilu do Rangdumu Ráno mně vzbudí muezín se svou zpěvnou modlitbou. Uvědomuji si, že z budhistické části Ladakhu jsme se rychle přesunuli do té muslimské. Vyrážíme nakoupit něco ke snídani, město víceméně ještě spí. Taxikář si nás přišel zkontrolovat, jestli se chystáme na cestu. Cesta do Rangdumu je opravdu o dost horší než včera. Je to samá díra, cestující v zadní části auta to občas pěkně nakopne. Po nějaké době se tedy střídáme a musím říci, že mě z toho nadskakování ke konci také dost bolely záda. Projíždíme menší vesnice, ženy chodí hodně zahalené v muslimských šátcích, jen občas se vyskytne nějaká budhistka bez šátku. V Rangdumu jsme za 5 hodin. Z počátku nastávají trochu zmatky, jestli se necháme dovézt ke klášteru (viditelný v dálce), či zda zůstaneme ve vesnici na jídlo. Zvítězí jídlo - rýže s fazolemi a kukuřicí. Přebalujeme batohy a šup s nimi na záda; ve 4000 m.n.m. jsou lehounké jako pírka. Jdeme směrem ke klášteru. Michal ho moc navštívit nechce, ale já hlásím, že já ho navštívit jdu, neboť jsem v průvodcích četla o jeho autentičnosti. Nakonec jdou na obhlídku všichni i Michal. U kláštera je vojenská základna, zde si nás řádně zapisují. Na oplátky necháváme vojáky hlídat naše batohy a do kopce s klášterem jdeme nalehko. Klášter je opravdu poměrně klidné místo. Jsou tu jen mniši, kteří občas odněkud zvědavě vystrčí hlavu. Starý mnich se nás ptá, odkud jsme, a když říkáme: „Czech Republic“, znalecky pokývá hlavou. Malí mniši na nás pokřikují "hello" nebo "joo-lay". Klášter je v podstatě stejný jako ty, které pamatuji v Tibetu. Vzadu svatyně je obrovský Buddha, bohužel sedí v naprosté tmě, tak vyfotit nepůjde. Je tu příjemně, ale musíme pokračovat v cestě. Starý mnich za námi ještě za branou kostela volá: "Czech Republic, hmm, hmm". Jdeme údolím mezi kameny. Předpokládaný směr nám mniši potvrdili. Brzy se začne stmívat, tak hledáme místo na stan. Na trávě to bohužel nebude. Spíše v prachu, ale aspoň ne na kamenech. Cítím nadmořskou výšku a únavu vůbec. Údolím podél řeky Ráno si sdělujeme jak kdo spal. Dalo by se říci, že nikdo růžově. Ke všemu já se v noci dávkovala Paralenem, nebylo mi vůbec dobře. Snídáme pečivo zakoupené v Kargilu. Bohužel zjišťuji, že i pečivo z mého nejoblíbenější těsta (listového) je pomazané místním vajíčkem či tukem, který má pro mně opravdu nepřijatelnou příchuť. Kupodivu tato příchuť vadí ještě Marcele, ale kluci si nijak nestěžují. Balíme se na další cestu. Kolem prochází hodně místních, co nikdy nezapomenou pozdravit "joo-lay". Jdeme po pravém břehu řeky neznámého jména. Cestička je někdy zřejmá, někdy se ztratí, a pak zase nějakou objevíme. Kopce jsou sice občas pěkně barevné, ale jinak dost kamenité a je to tu v podstatě vyprahlá krajina. Místní svišti se nám posmívají, jak nám výška dává zabrat. Musím jít pomalu a soustředit se na dýchání. Svišti přede mnou vesele poskakují. Oproti ostatním normálním svišťům, ty zdejší mají tmavý hřbet a tlapky, zbytek těla je zrzavý. Občas dojde i na nějaké přecházení či skoko-brození širších potůčků. Taky se mi podaří do jednoho spadnout. Po několika hodinách chůze rozpoznáváme údolí, kterým bychom měli stoupat k sedlu Kanji. Bohužel před tímto údolím je řeka, kterou musíme přebrodit. Už z dálky je vidět, že vody je dost a brodění bude pěkný oříšek. Pavel se vrhá do vln, jakmile sestoupí k vodě. Řeku sice přejde, ale když vidím, že má vodu do pasu a zápasí s rovnováhou, vůbec nemám pocit, že to taky přejdu. Michal se vydává za Pavlem. Udělá ovšem dva-tři kroky a vrací se ke břehu, že to tedy asi nepřejde. Řešíme co dále. Já, Marcela a Pavel N. se proudu bojíme. Kdyby nás voda strhla, tak asi narazíme na skálu v zatáčce hned za brodem, a pak kdoví, jak by to bylo. Spadnout se sem prostě nesmí. Pavel navrhuje jít v pohorkách, že boty na druhé straně usušíme. To se obávám, že do druhého dne určitě neusušíme, jestli bychom je vůbec usušili do třetího dne. Zase pokud řeku nepřejdeme, nemáme kde spát. Místa na stan cestou v podstatě nebyla, museli bychom se hodně vrátit. Za řekou je vidět pěkné místo na stany. Beru si sandále a jdu vyzkoušet proud. Podaří se mi najít místo v řece, kde by to bylo asi schůdnější. Nicméně, přesto konečné rozhodnutí je, řeku přejít až zítra. Snad přes noc voda opadne. A na stan, doufejme, alespoň pidi-plácek najdeme. Pavel tedy musí znova na druhou stranu (mezitím přešel zpět) vyzvednout batoh a přejít s ním opět k nám. Hledáme mini-místečka na stany ve stráni nad řekou. Na jednom se stísní naše dva stany. Pavel N. si postaví stan na takové římse, nesmí se v noci moc naklánět doprava, aby nespadl do řeky i se stanem. Vaříme ze zásob z Prahy a hupky-dupky do hajan. V noci mám divoké sny o tom, jak voda v řece do rána nepoklesla a proud někoho z nás strhl. Kanji-La Sny se naštěstí nenaplnili, voda totiž poklesla. Přechod řeky je úplně v pohodě. Kluci se na druhém břehu koupou v tůňce, kterou vytváří potok přitékající z údolí od Kanji La. Nasazujeme batohy a vyrážíme na výstup směrem do Kanji La (5250m). Sluníčko začíná pěkně pálit. Zpočátku jde cesta podél potůčku, postupně se potůček ztratí a jdeme jenom mezi kameny. Nekonečnými kameny. Po kamenech se jde docela špatně, jsou takové nestabilní, hodně to ubírá sil. Zhruba od 5000m mi je blbě, tak se do sedla ploužím silou vůle a nemůžu se dočkat až tam budeme. V jednom místě cítím zdechlinu. Říkám to Michalovi a lehce se rozhlédnu kolem. Zdechlina koně je asi 2m ode mě. Vůbec jsem ji neviděla, jak koukám při chůzi jenom do země. Ze sedla jsou vidět nějaké „bílé“ kopečky, ale neumíme je pojmenovat. Ke všemu se pomalu zatahuje. V sedle uděláme jednu společnou fotku a šupajdíme dolů. Cesta nejdříve vede po ledovci, docela to na něm klouže. Po ledovci také tečou četné potůčky, bohužel nás v samém zápalu rychlého sestupu ani nenapadne nabrat vodu, čehož později docela litujeme. Sestup je pomalý, údolí klesá pomalu. Dostáváme se do míst, kde je sice nějaká zeleň, ale skoro žádná rovina na stany, a už vůbec ne voda. A vody máme málo. Michala bolí hlava, docela si na to stěžuje. Nakonec musíme sejít až do hlavnějšího údolí, kde teče větší řeka. Je to pěkný kousek a do údolí sklesáme už za úplné tmy. Pavel se snaží s čelovkou obhlédnout okolí, zda někde nebude lepší místo na stany, ale nic v té tmě nenajde. Stavíme stany na kamenité plošince u řeky a doufáme, že ze skály, po které jsme před chvílí sestoupili, nebudou padat kameny. Michal zjistil, že ztratil svoji sandálu, co sušil na batohu. Za celý den toho máme dost, tak se těšíme do spacáku. Do vesnice Kanji Ráno se vybalujeme docela pomalu. Pavel zjistil, že jeho včera propíchnutá karimatka je opět znova propíchnutá. Jdeme širším údolím s trochou zeleně. Fotíme barevné skalnaté masivy po stranách tohoto údolí. Jsou zde také hezká místa na stanování. Bohužel vzhledem k tomu, že jsou i četně využívaná, je kolem nich množství odpadků a koňských produktů. Řeka se vlévá do další řeky u jakési usedlosti; podél této další řeky půjdeme až k vesnici Kanji. Není zcela zřejmé na kterém břehu vede cesta. Řeku tedy přejdeme a po chvíli zjistíme, že ji musíme přejít znova a takto ještě několikrát. Řeka se vždy po chvíli stočí tak, že břeh, na kterém zrovna jsme, je neschůdný a musíme přejít na ten druhý. Přicházíme ke stádu jaků; za nimi je opět malá usedlost. Ta se zdá být prázdná. Chvíli odpočíváme, ale opravdu jen chvilku, protože musíme pokračovat do vesnice, která je ještě docela daleko. Před vesnicí je malý domeček, osadníci na nás z dálky mávají. Kolem jsou zlatá políčka s obilím. Stejná zlatavá políčka lemují i vesnici Kanji. Pozorujeme vesničany, jak na políčkách pracují. Děti na nás cosi pokřikují ihned jakmile nás spatří a pár z nich se přiběhne i podívat zblízka. Vstupujeme do téměř nedotčené ladakhské vesnice. Původně jsme si mysleli, že tu bude třebas obchod s jídlem, či nějaké „občerstvení“, ale nic takového tu není. Fotíme si místní domečky. Také pokukujeme zda není ve vesnici nějaké auto, které by nás odvezlo do Heniskotu (k hlavní spojnici s Lehem). Za vesnicí na silnici směrem na Heniskot je cedule „Camp-tea house“. Jdeme tedy podle šipky a přicházíme k domečku se známými plastovými židličkami. Sedáme si zde a uvidíme co se bude dít. Přichází stařena a něco nám povídá ladakhštinou. Vůbec ji moc netrápí, že ji vůbec nerozumíme. Tak nějak všeobecně se s ní nedokážeme moc domluvit. Ptám se jí, jestli by nám třebas neuvařila jídlo. Tváří se, že jako asi jo, ale nevím. Pokukuji k ní do domečku, zda něco vaří a zdá se, že jo. Z vaření se ovšem vyklubal jenom čaj a to ještě čaj poladacku, takže čaj s mlékem. Kluci jsou nadšení, když na ně stařena zamává lahvemi s pivem. Hned jdou k ní do domečku (nebo spíš zásobního skladu), kolik tam toho má. Už si nepamatuji, jestli ji tam na konci něco zbylo, ale paní musela mít radost z takového kšeftu:-). Pavlům vrtá v hlavě, jestli by nás nějaké auto ve vesnici nehodilo do toho Heniskotu. Celkem jsme ve vesnici viděli dvě auta. Jdou vyzvídat do vesnice a setkají se místním učitelem. Učitelé jsou, jak se později ukázalo, dle místních zvyků jedni z nejuznávanějších osobností. Výhodné jsou i pro nás. Mluví totiž velice dobře anglicky. S učitelem se kluci domluvili, že řidič náklaďáku se za námi staví a domluvíme se. Stavíme stany a vaříme svoje jídlo. Stařena nás zvědavě pozoruje a občas něco pronese, ale co, to se můžeme jen domnívat. Vodu nabíráme v potůčcích kolem, musíme ji řádně převařit, bojíme se, zda neprotekla již celou vesnicí. Pěšky do Heniskotu Další den ráno projede kolem náklaďák. Osobní auto odjelo již večer, takže tímto ve vesnici již žádný dopravní prostředek není a musíme jít pěšky. Jdeme po silnici pěknou roklinou. Cesta je místy vysekaná ve skále. Roklinou teče řeka, nad ní je vodovod značně poničený a potrhaný, nejspíše po loňské povodni. Je opět pěkná výheň, chladíme se v malých pramínkách které místy stékají ze skály na silnici. Na hlavní silnici čekáme na auto, které by nás vzalo do Lehu. Zastavuje indický kamion, bohatě zdobený mozaikou. Vůbec indické kamiony jsou takto zdobené. Zdobení je i uvnitř, kabina řidiče je tvořena četnými šuplíky a šuplíčky a různými jinými sarapatičkami. Vedle zdobení mají kamiony i zajímavé troubení. Mají asi 150 variant různých klaksonů, jestli je nějaký systém, jak se kdy troubí to nevím, ale nepamatuji si, že bych slyšela jednou auto troubit dvakrát stejně. A to není vše. V noci tyto auta blikají četnými světýlky (podobné těm, co se u nás používají o Vánocích anebo jako reklama na bordel). Nakládáme batohy na korbu. Bohužel na korbě je asfalt, a i když kluci dávali batohy údajně opatrně, po této jízdě máme všichni batohy špinavé od asfaltu. Já, Pavel a Marcela nastupujeme do kabiny k řidiči, Pavel a Michal si sedají na korbu. Zpočátku z toho mají radost, ale pak v průběhu jízdy je trochu radost opustí. Jedeme do Khaltse za 400Rs. Sice jsme se dobře nepochopili a původně jsme mysleli, že jedeme do Alchi, ale omyl činil naštěstí jen rozdíl 20km. Řidič, mladý Ind, vypadal zpočátku vcelku sympaticky. Pak se ale ukázalo, že častěji než na silnici před sebe hledí do zpětného zrcátka, kde vidí mě a Marcelu. Ke všemu, když jsme se řídili do zatáčky, za kterou byl vidět jen strmý sráz, Marcela vykřikla úlekem, v tu chvíli Ind otočil dozadu celou hlavu a v úsměvu nám ukázal své bílé zuby. Říkám si, že z bezpečnostních důvodů by bylo lepší, kdyby jsme šli na korbu my a kluci byli v kabině. Cesta není moc dobrá. Na silnici se hodně pracuje a to není jinak než v prachu. Občas musíme čekat, než se bagr zastaví ve své práci, aby nám tak umožnil projet. Auta zastavená tímto bagrem na něj neustále troubí. Nevím proč, když je stejně jasné, že musí počkat. Ale to je prostě Indie. Vtipné je, že podél silnice je spoustu umravňujících nápisů. Například: „drinking whisky, driving risky“ nebo „the life is short, don´t make it shorter“ apod. Nevím, jak to působí na Indy, ale na turisty určitě, protože mám pocit, že oproti jiným podobným zemím (Čína, Tibet) tady řidiči jezdí umírněněji. Těším se do Lamayuru, kde začíná již opravená (asfaltová) silnice. Tam nás ovšem potká nemilé překvapení. Na tuto silnici nás nepustí a musíme jet objížďkou. Objížďka vede ve stráni nad Lamayuru, pravděpodobně po původní cestě, ale zato neudržovaná vůbec. Asfalt tu sice kdysi taky byl, ale zůstal jen v omezených ostrůvcích. Ke všemu na dost místech jsou v silnici díry a je vidět, že kraj v nejednom místě odpadl. Pod námi je pak sráz dolů a konec toho dna není vidět. Je to samozřejmě zatáčka za zatáčkou a tady mě řidič smějící se směrem k zezelenalé Marcele začíná také dost znervózňovat. Nedočkavě vyhlížím, kde se objížďka zase napojí na hlavní asfaltku a v duchu doufám, že nám všichni svatí budou nakloněni i tentokrát. Konečně vidím asfaltku. Ještě nějakou chvíli trvá než na ní v četných zatáčkách sklesáme. Jsme kousek od Khaltse. Řidič naznačuje, že jde na oběd. Kluci sestupují z korby a také se tváří trochu „vystrašeně“ – z korby údajně silnici neviděli vůbec, jenom ty hloubky pod námi. Po obědě to nejdříve vypadá, že pojedeme dále, ale řidič začne kouřit v kabině a ještě si k tomu přizve nějaký další Indy. A ještě nám ukazuje, že kašmírský tabák je něco speciálního. Napadá mě, že ta následující jízda s huleným řidičem bude asi taky veselá. Co řešil s těma ostatníma nevím, naštěstí po 15ti minutách vypadli a my vyjeli. Před Khaltse je vojenská kontrola a je nějaký problém, že jedeme v kamionu. Pavel N. to tam diplomaticky vysvětlí a pak nás naštěstí pustí. Vystupujeme v Khaltse a nemilé překvapení jsou batohy špinavé od asfaltu. Snažím se zastavit nějaké auto, co by nás odvezlo do Lehu. Diskutujeme o ceně s jedním džípem, když přijede něco jako minibus řízení nějakým sikhem. Místa má dost a bere nás za 300Rs/os. Jede pěkně zostra, předjíždění se nebojí a hóóódně u toho troubí (asi nečte naučné cedule). Cestou zastavuje na oběd a na modlení. To probíhá tak, že vystoupí z auta, sundá si boty a jde do nějaké modlitebny či náboženské centra u cesty. Před vstupem tam je umyvadlo, kde si umyje ruce. Pak už nevíme, ale za chvíli se vrátí, boty si nazuje, vstoupí do auta a jedeme. V Lehu nás vysazuje na autobusáku. [méně textu]